Naše vietnamské dobrodružství

Do Vietnamu jsme se vydali v ozkoušené pětičlenné, částečně rodinné partě poháněni touhou zažít špetku exotického dobrodružství a objevit krásu hor i ve vzdálenějších koutech světa. Řada blogů a bedekrů slibovala úchvatné terény pro trekking a skrytou krásu turisty dosud neobjevené země, což nás oslovilo. Po třech týdnech jsme však zkonstatovali, že přestože některé části Vietnamu si skutečně dosud zachovaly svůj původní ráz a čas se zde skoro zastavil, rapidně se zvyšující počty přijíždějících turistů toužících (stejně jako my) objevit nefalšovaný život místních zanechávají na Vietnamu nevratné změny.

Vietnam sice dosud není „nejprofláknutější“ asijskou zemí, rozhodně má však tímto směrem řádně našlápnuto. Turismus zde bují divoce a živelně jako místní džungle a místní se snaží z přijíždějících turistů urvat co nejvíce pro sebe. Každý nabízí, co může – od vyčištění bot přes svezení na motorce či přechod přes bambusový most. Hlavně aby z toho byl nějaký výdělek. Hotely a lákadla pro turisty zde rostou jako houby po dešti, ale nikdo si již neláme hlavu s udržitelným rozvojem turistického ruchu, zachováním tradiční kultury a podobně. Vzhledem k tomu, že hlavní starostí nemalého počtu místních je především zajistit obživu pro sebe a rodinu, se není čemu divit.   

Ceny v místní měně dosahují astronomických částek – tisíce i miliony jsou zde na denním pořádku.

Na jedno ultrasladké vietnamské kafe s kondenzovaným mlékem sice vytáhnete aspoň 15 tisícovek, ale při kurzu cca 1 000 vietnamských dongů za jednu českou korunu to přežije lecjaká kapsa.

Na mince jsme za celé tři týdny pobytu nenarazili, ale údajně existují. Na všech bankovkách, které jsou v hodnotě 500 – 500 000 dongů, je identický obrázek místního hrdiny Ho Chi Mina, což orientaci v paklu bankovek, které má člověk neustále při sobě, zrovna neusnadňuje, obzvláště když bankovky 10 000 a 100 000 jsou si podobné i barevným provedením.

Evropana zde bezpečně rozeznají i děti, které se sotva dokáží postavit samy na nohy, a mávání a pokřikování na cizince pozdrav „hello“ je tu oblíbenou dětskou zábavou. Vzhledem k tomu, že angličtina se na školách povinně nevyučuje, cizojazyčná vybavenost Vietnamců ve většině případů končí u několika málo anglických slovíček, která opakují stále dokola. Pokud tedy nezvolí druhou strategii, kdy na vás spustí rovnou ve vietnamštině a poté, co zaznamenají na vaší tváři výraz naprostého úžasu, zopakují totéž znova a pomaleji s jasným očekáváním, že „teď už to přeci musíte pochopit“. Velkým překvapením však pro nás bylo, když na nás místní dvakrát spustili ve slovenštině, kterou si pamatovali ještě z dob pracovních výměn za socialismu.

Přestože je Vietnam socialistickým státem, drobné podnikání vzkvétá a „podnikatelem“ je zde snad každý. Pokud byste však čekali nablýskané výlohy, jste na omylu. Vietnamců je zhruba 90 milionů, místa málo a pozemky jsou navíc velice drahé. Proto se prostorem šetří a veškerý byznys probíhá „v obýváku“ – ať už se provozuje restaurační zařízení, opravna motorek, penzion, prodejna čehokoliv, zkrátka tam, kde se pracuje, tam se i spí a někdy doslova, aniž by existovalo jakékoliv oddělení obchodních a soukromých prostor.

Člověk si zajde po ránu do jídelny na Phở a vedle vás spokojeně oddychují na posteli děti majitelů, případně vám za zády sedí na pohovce někdo z rodinných příslušníků a zaujatě sleduje televizi – z naší zkušenosti tu hodně frčí Rambo.  

Jak jsme záhy zjistili, naprosto zásadní věcí k přežití je zde motorka – mají ji i Vietnamci bydlící v chatrném příbytku v nejzapadlejší horské vesnici. Motorka uveze kamkoliv kohokoliv či cokoliv bez ohledu na množství a rozměry. Úspěšně supluje rodinné i nákladní auto. Je tedy ideálním dopravním prostředkem pro pětičlennou rodinu, kdy otec zvládne za jízdy napsat SMS zprávu a matka vzadu nakojit novorozeně, které drží v náruči. Všem dobře známé obrázky, kdy malý moped převáží 10 barelů s vodou, jsou zde každodenní realitou.

Když jsme viděli, že motorku tu řídí i malé děti, které sotva dosáhnou na pedály, bláhově jsme si mysleli, že to je opravdu naprostá brnkačka. Názor jsme však brzy přehodnotili – nejmenované účastnici zájezdu se podařilo položit automatický moped ještě na dvorku půjčovny cca po 10 sekundách. Ovládání plně manuálního nebylo ve vietnamském provozu a na cestách plných nástrah úplně jednoduché ani pro zkušenější účastníky našeho zájezdu a tak celkově jsme z těch motorek byli na začátku celkem vyplašení.

Nakonec jsme bez větších karambolů zvládli 300 km dlouhý okruh v nejsevernější a turisticky opravdu ještě neobjevené vietnamské provincii Ha Giang a všichni jsme se shodli, že tato část byla rozhodně asi nejlepší z celé dovolené. Sebevědomí nám narostlo dokonce natolik, že jsme se o pár dní později odhodlali vypůjčit si na den i auto. Ale to už bylo přeci jen o level jinde…

Sapa a mama Zu

Plni zážitků po úvodní motorkové etudě jsme se vydali do města Sapa s tím, že když jsme si 4 dny vozili zadek, tak si dáme trochu do těla a pochodíme po místních kopečkách. Sapa, údajně trekový ráj, nás však uvítala září neonů ve stylu Las Vegas, hotely a obchody s levným outdoorovým oblečením na každém kroku a neodbytnými pouličními prodejci suvenýrů. Po ospalém, zato však autentickém severu to byla studená sprcha. Jednou z krás cestování po vlastní ose jsou však nečekaná setkání, která zachrání nejednu situaci a především zanechají hluboké zážitky.

Nás v Sapě zachránila „mama Zu“. Čilá padesátnice z etnické skupiny Hmongů (nikoliv Vietnamka, jak postupem času několikrát zdůraznila), byla jednou z těch, které se chopily příležitosti a místo tradičního pouličního prodeje suvenýrů, se již 10 let živila jako průvodkyně turistů po okolních horách. Túry jsou jakési all-inclusive výlety zakončené pohoštěním a noclehem („homestay“) u průvodkyň doma v okolních horských vesničkách. I my jsme takovýto výlet s přespáním absolvovali s vidinou, že v turistické Sapě nahlédneme pod pokličku života místních.

Za 15 USD na osobu jsme tedy s mama Zu vyrazili 1,5denní výšlap po okolních kopcích, dostali oběd v jídelně, vynikající večeři a snídani u domácích, večerní koupel v tůňce pod vodopádem, která sloužila jako umývárna pro celou vesnici, nocleh a výklad místních reálií v rámci jazykových možností naší průvodkyně. Mama Zu na rozdíl od jiných průvodkyň uměla anglicky spíše méně než více (ale s ohledem na to, že se anglicky se naučila až při provádění turistů to vlastně tak špatný výkon nebyl), ale ani to jí nezabránilo si nás odchytnout na ulici v Sapě a domluvit si s námi túru a homestay na další den. Každou větu, kterou sestavila, zakončila takovým smíchem, že se nám nesmazatelně vryla do paměti.

Tôi muốn uống trà!

S místními obyvateli jsme měli veskrze pozitivní zkušenosti a také se na nás několikrát usmálo štěstí v podobě osudových setkání. Jedním z nich bylo seznámení s mladým vietnamským párem v čajové oblasti Thai Nguyen, kde jsme se ocitli s nejasným plánem ve vypůjčeném autě a s obrázkem v mobilu, podle kterého jsme hledali konkrétní továrnu na čaj… prostě beznaděj.

V muzeu čaje ve vesničce Tang Cuong, které jsme mimochodem objevili taky jen čirou náhodou, jsme tedy potkali Vietnamku Dung a jejího manžela, se kterými jsme si mohli konečně popovídat. Oba žili na Novém Zélandu, kde si Dung dělala doktorát a cílem jejího výzkumu byl rozvoj turismu v provincii Thai Nguyen. Tohle prostě nevymyslíš! Takže Dung nám nesmírně ochotně domluvila odpolední exkurzi v místní rodině, kde jsme si nasbírali vlastní čaj a podíleli se na celém zpracování, které nastává ihned po sklizni. S takovým výsledkem jsme opravdu nepočítali a balíky prvotřídního čaje, které jsme si odváželi, byly příjemným bonusem.   

Samostatnou kapitolou celého výletu bylo jídlo. Úvodním testováním Phở Bo a Bún bò Nam Bộ, které nám byly důvěrně známé ještě z domoviny, jsme byli nadšeni. S prozkoumáváním divokého vietnamského severu jsme však byli nuceni začít experimentovat. Nejprve jsme se drželi při zemi a tradičně si objednávali „chicken“.

Jenže záhy jsme zjistili, že pod pojmem chicken se neskrývá rozpadající se kuřecí masíčko, ale houževnatý kohout nebo doslouživší slepice, kteří nám byli naporcováni od zobáku až k pařátkům.

K tomu jako zeleninová příloha spařené zelené listy a bon appétit, Evropane. Další chicken se nám riskovat nechtělo, nudlí i polévek jsme se brzy přejedli. Naštěstí jsme brzy do naší vietnamské slovní zásoby přidali rýži, takže naše hladové žaludky pak často vysvobodila Cơm Rang neboli smažená rýže. Během válecí a pádlovací etapy u moře jsme repertoár pak ještě rozšířili o vynikající mořské plody a čerstvé ryby, někdy jsme přidali tofu nebo jiné druhy masa.

Svorně jsme se ale shodli, že po určité době se nám našich několik jídel v menších obměnách docela přejedlo. O pokusu o italskou pizzu ve vietnamském podání (jakási palačinka s chilli omáčkou a ovocnou marmeládou posypaná kukuřicí a další zeleninou, aby se italské pochoutce přiblížila alespoň vizuálně), kterou jsme si objednali ve stavu největší slabosti, asi spíše pomlčíme… jíst opravdu nešla, takže jsme šli na druhou večeři –  tradiční spařené kopřivy a rýži 🙂 Mile nás potěšilo čerstvé točené pivo za 5-10 Kč. Bylo sice často teplé a servírovalo se ve sklenici s ledem, ale chuť i náladu spravilo spolehlivě vždycky.

Vietnam v nás rozhodně zanechal nespočet zážitků. Rýžová pole byla opravdu tak zelená jako na obrázcích, ulice opravdu tak narvané a Phở Bo chutnala ještě lépe než v bistru na Jiřáku. Na horské treky opuštěnými horami sice úplně nedošlo, ale zato jsme zažili několik osudových setkání, díky nimž jsme objevili spoustu jiných krás 🙂

S místními obyvateli jsme si kvůli jazykové bariéře příliš nepopovídali, a to bohužel ani na místech, jako jsou hotelové recepce, kde to člověka zaskočí. Nicméně jejich ochota a pohostinnost tuto komplikaci bohatě vykompenzovaly, takže jsme se i přes všechny nečekané změny v původním plánu vraceli domů plni pozitivních dojmů.

– Matěj & Ráďa

Jak se vybavit na cestování po světě a do exotických zemí?