Pár dní ve Vysokém Atlasu

„Když do Maroka, tak na Toubkal,“ říká si asi většina turistů. Proč? Jedná se o nejvyšší horu severní Afriky (4167 m), která je navíc velice dobře přístupná. A to je právě ten problém…

Na Toubkal se může vypravit téměř každý. O co míň má schopností, o to víc musí mít peněz. Potom si totiž může zaplatit horského průvodce, osla, přespání a jídlo v chatě pod Toubkalem, možná i modré nebe, kdo ví.

Pokud něco z výše vyjmenovaných ulehčení výstupu odmítáte, připravte se, že budete muset na každém rohu vysvětlovat, že opravdu jdete s batohem až nahoru, že máte stan a že si nedáte Coca Colu, která se chladí ve stínu u cesty (orosená vodou z potoka, aby stimulovala vaše chuťové buňky při pouhém pohledu).

Vaše cesta nejspíš bude začínat v Marrákeši, odkud se budete snažit dostat přes Asni do Imlilu (1740 m), výchozího bodu výstupu. Pokud jste člověk již trochu znalý poměrů, odmítnete taxíky, které budou požadovat nehorázné částky za odvoz a (po dlouhém doptávání odkud jezdí) nasednete s místními do „grand taxi“ a namačkaní jako sardinky, navíc bez možnosti připoutání, dojedete do Imlilu za minimálně poloviční částku.

Imlil vás přivítá s otevřenou náručí, každý vás bude chtít ubytovat, dostat na vrchol anebo vám alespoň prodat nějaký suvenýr. Sklopíte tedy hlavu a necháte si pouze poradit, kudy že to máte jít na Toubkal. Ale pozor, nenechte desetiletého chlapečka jít s vámi a ukazovat vám cestu pěšinou (na které byste nemohli zabloudit ani poslepu), protože jinak mu budete muset nakonec vysvětlovat, že mu za jeho služby nechcete zaplatit.

Cesta z Imlilu do Toubkal Refuge se dá zvládnout za jeden den a ještě ušetříte sílu na výstup nahoru druhý den. Pokud, stejně jako my, nechcete spát u Refuge (ani ne proto, že se za to musí platit, ale spíš proto, že je tam přílišná koncentrace turistů), můžete vyrazit ještě před západem slunce kousek nahoru směrem na Toubkal a doufat, že najdete v suťovisku nějaké schůdné místečko pro stan. Nám se to povedlo asi 200 výškových metrů nad chatou, na krásně ploché skalce. Alespoň jsme si vyzkoušeli, jak se kotví stan pomocí kamenů a jak se staví bariéra proti větru (tedy aspoň já jsem to dělala poprvé). Spaní nahoře mělo několik výhod: jednak tam svítilo mnohem déle slunce, takže i když foukalo, nebyla až taková zima (v údolí u Refuge, kde navíc teče potok muselo být dost nepříjemně), jednak jsme měli náskok před ostatními. Ten jsme ale nakonec ztratili, protože všichni vyráželi na vrchol (na rozdíl od nás) brzy ráno. (Dá se prý za jeden den zvládnout výstup na vrchol a sestup až do Imlilu, ale musí to být docela masakr.)

Po důkladném prospání a posnídání (jakožto nezvyklá takových výšek jsem byla uchvácena tím, že se mi nafouknul pytlík se sušeným mlékem) jsme ponechali stan s většinou věcí na místě a vyrazili na vrchol jenom tak s Rawbitekou a foťákem. Šlo se krásně, cesta se vinula sutí, občas nějakým sněhovým políčkem, ale lidé, kteří měli s sebou cepín, byli spíš k smíchu. Výšku jsme nijak nepociťovali, buď máme vyšší toleranci, nebo nám stačilo jedno přespání vysoko. Trochu nás střídavě bolela hlava, ale to mohlo být stejně tak sluníčkem, které se do nás opíralo celý den.

Vrchol Toubkalu je místo vlastně poměrně nehezké – kovová trojnohá věc, popsaná jmény a čísly (stejně jako okolní kameny), nebudí příliš obdivu – zato výhled z vrcholu je nádherný. Pás Vysokého Atlasu se zasněženými vrcholky odděluje rovinatou krajinu, kde leží mimo jiné i Marrákeš, a rozsáhlou poušť. Co se týče poušti, z dálky byla nádherná, ale nakonec mě vlastně nemrzelo, že nám na její návštěvu nezbyl čas. Nejzvláštnější bylo, že na skalnatém vrcholu pobíhala spousta veverek. Nejspíš tam chodí tolik turistů, že se uživí drobečky z jejich svačin.

Původní plán byl dojít na vrchol a zpět ke stanu, tam si sbalit věci a ještě toho dne dojít k jezeru Lac d’Ifni. Plán hezky vypadající na mapě, ale jen pokud člověk nepočítá převýšení (což se na mapce v průvodci po Maroku počítá špatně). Cílem se tedy stalo sestoupit zpátky k refuge, překonat sedlo a při sestupu k jezeru najít místo na spaní. Nakonec jsme museli hledat už při výstupu do sedla Tizi-n-Ouanoums, protože slunce se pomalu začalo schovávat za vrcholky kopců. Doufali jsme zase v nějakou pěknou rovnou skalku, ale stoupání bylo příliš prudké a vyhrabávat místo ve sněhu se taky nezdálo jednoduché. Už jsem toho začínala mít dost a bála jsem se, že nebude dobré místo ani v sedle a že budeme muset při svitu čelovek sestupovat někam bůhví jak ještě daleko. Ještěže Cvrček byl plný pozitivní energie a pokaždé, když na mě čekal, mi sliboval krásné místo někde tamhle kousek od nás. Nakonec jsme zakempovali v sedle, na jediném rovném místě přímo na cestě, které bylo velké tak akorát na náš stan. Užili jsme si ještě krásný západ slunce nad pouští, „usmažili“ si něco na Crvrčkově oblíbeném Omnifuelu (tuším, že cibuli, česněk, lilek a rýži, to byla naše standardní vynikající marocká horská strava).

Druhý den jsme potkali samozřejmě mnohem lepší nocležiště u vodopádu, ale věděli jsme, že bychom se k němu za světla už byli nedostali. Čekal nás celý den sestupu k jezeru a opětovného výstupu na pěkné místo u vodopádu, které jsme si vytipovali cestou dolů. K jezeru jsme se chtěli podívat, ale měli jsme už jen tři dny na návrat do Marrákeše, takže nezbylo, než jít stejnou cestou tam a zpět.

Sestup byl nekonečný. Už ze sedla člověk vidí jezero a má pocit, že je na dosah ruky. Je ale hrozně nízko a vlastně i daleko, ale to si člověk uvědomí, až když pořád jde a jde a pořád ne a ne být dole. Konečně sestoupí do údolí, kde se před ním rozprostře kamenitá pláň. A teď teprve přichází to pravé nekonečno, kdy se člověk plazí po kamenech a dívá se na jezero, které se vůbec nepřibližuje. Poušť. Je horko a nohy bolí.

Konečně jsme se doplazili k jezeru, asi ve dvě hodiny odpoledne. Zchladili jsme si nohy v jezeře, při čemž nás vyděsil had, vynořivší se přímo nám pod nohama. Trochu jsem se styděla, že jsem vypískla jako malá holka, ale co já vím, co umí maročtí hadi. Byla jsem ráda, že nápad s koupáním nás přešel ještě dřív, než jsme to zkusili. Pojedli jsme trochu marockého chleba s českou májkou a zmobilizovali síly na opětovný výstup. Byly už asi dvě hodiny odpoledne. Po cestě jsme kromě spousty koz (které podávaly neskutečné horolezecké výkony), potkali i osamělého pastevce s jehnětem kolem krku. Byl hrozně rád, že se s někým může dát do řeči, i když jsme si s ním moc nerozuměli, protože uměl jenom berbersky. I tak jsme pochopili, že se ptá, kam jdeme, a Cvrček ho oslnil znalostí jediného berberského slova – sedlo. Podal si s námi vřele ruku a odkráčel směrem k jezeru.

K nocležišti u vodopádu jsme došli až za tmy. Poslední část cesty už jsem myslela, že tam nedojdu. Cvrček sebral zbytky svojí energie a vzal mi vodu, za což jsem mu byla opravdu vděčná. Myslím, že se pak i vrátil a vzal mi batoh, to už byla úplná tma.

Třetí den už nás čekal návrat k Imlilu, konec pobytu se neodvratně blížil a dál do hor už jsme to nestíhali, a tak jsme se opět vyškrábali do sedla a začali se vracet dolů. Zasněžený svah lákal ke sjezdu, a tak Cvrček vytáhl svou karimatku a sesvištěl dobrých 100 m jako na bobech. Moje vroubkovaná Ridgerestka sice lépe izoluje, ale na sjezd se nezdála být vhodnou, a tak jsme vyzkoušeli i dvojbob. Zbytek sestupu byl také příjemný, i když dlouhý, údolí pod Toubkalem je prostě nádherné.

Za zmínku stojí ještě cesta zpět do Marrákeše, kdy jsme opět odmítli taxíky a dohodli se s místními na grand taxi. Řekli jsme cenu, kterou jsme ochotni zaplatit a usadili se v autě. Překvapilo nás, když jsme po nějaké době museli vystoupit v neznámé vesnici. Řidič nám řekl, že si musíme přesednout do minibusu, obeznámil jeho řidiče, kam potřebujeme a za jakou částku (sám si nechal zaplatit jen poměrnou část z dohodnuté ceny), ten nás naložil a vezl dál. Po nějaké době jsme opět přestupovali do dalšího minibusu a ten nás dovezl do Marrákeše. Cílová částka byla dokonce menší než dohodnutá a my jsme byli naprosto šokovaní tím, jak se o nás úplně cizí lidé postarali. Slíbili nám dostat se do Marrákeše a taky to dodrželi.

Když do Maroka, tak na Toubkal, ale nejen na něj. Na pobyt ve Vysokém Atlasu si příště vyhradím aspoň týden. A alespoň dva na ostatní hory, města a pláže Maroka, protože to stojí za to!


Co si zabalit na takový výlet?
Untitled-1Hanibal Checklists App.