Volný víkend je vzácností a tak, jakmile se někde rýsuje, volám Ropákovi a navrhuju vyjet na Mnicha. Ostatně Ropák mě do toho nutí už přes rok, tak proč ne. Po kolotoči shánění druhé dvojky končíme v autě tři. No co, aspoň bude legrace. Ve čtvrtek v podvečer šlapeme na plyn a frčíme směr Grindelwald, Švýcarsko.

Neuběhne ani 9 hodin a už se válíme ve spacácích na parkovišti Grindelwald Grund. Dlouho nám to nevydrží, z noci za volantem jsme parádně vyspaní, a tak balíme matroš sedáme do vláčku, který by nám měl ušetřit nějaký ten metřík a vyvézt nás do stanice Kleine Scheidegg na úpatí severky Eigeru . Slavnou Mordwand si samozřejmě cestou prohlížíme a lakonicky konstatujeme, že kdyby se nám náhodou Nollen na Mnicha nelíbil, vlítnem do Heckmeiera a za den ten sfouknem. Při bližším zkoumání se nám vlastně naše zvolená cesta – Nollen Route (D, led a firn 55–65, max 80), moc líbí. Radši. Krysy na záda, naším cílem je pro dnešek Guggi Hutte (2792m).

Cestu na chatu ani není třeba popisovat. Skládá se totiž jen z úmorného sunutí se sutí vzhůru po výrazném pilíři, který se výše mění na sněhem obalený Nos Mnicha. Ano, s batůžky na zádech je to prima kratochvíle, takže po příchodu na chatu už jen trousíme neslušné výrazy a objednáváme pivo. Dalších pár nevhodných slov vypouštíme po chvíli, kdy nás odcházející chatař kasíruje za nocleh. No co, jsme čestní chlapci a 25 CHF je přeci almužna. Slunce pálí i odpoledne o stošest, a tak našlápnutí nástupu až do výšky 3200m zvládají pouze dva z nás. Já si odkládám své „BOA“ z okna za chatku a radši sypu růžový kamarády. Drogy jsou špatné, áno?!

Budíček zvoní už ve tři. Šmejd. Před čtvrtou už stoupáme sutí vstříc nástupu. Předpověď je dobrá, proto nás překvapuje rychlá, ale krátká přeprška. Nevadí, trochu se přioblé-káme a s rozbřeskem už krájíme první metry na firnu. Ten je po teplé noci docela měkký a nám je jasné, že pod ním nenajdeme nic jiného, než tvrdý přemrzlý led.

Pod Nosem tahám jeden a půl délky v položeném terénu, na který stačí 4 šrouby. Štanduju, Ropák mi citlivě trhá bundu legendárními Pticemi, ani se moc nezlobím, mít bundu na hadry díky sedmému nejlepšímu lezci na světě je vlastně docela prima. Pak přichází největší dobrodružství (aspoň si to teda myslíme), jedna délka v séraku Nollen, s pasáží o sklonu až 80 stupňů. Roman to smrká jako nic a po chvíli už rozmrazujeme prsty na sluníčku na sněhovém platu, které je od Nosu vzdáleno další jednu a kus dýlky lana, kterou má ještě smysl jistit.

Koukáme na hodinky a vše se zdá být v pořádku. Čas je dobrý, takže pod závěrečnou stěnku, která vede na hřeben, jdeme v poklidu a průběžně. Zprava obcházíme odtrhovou trhlinu a stoupáme stěnkou, která se v nejprudších pasážích postaví tak na 60 nebo 65 stupňů. Slunko se do nás začíná opírat a stěnka z nenadání není stěnkou, ale stěnou, nejspíš největším bigwallem na světě, co má minimálně bambilión metrů. Najednou nám to trvá hrozně dlouho. Asi ve dvou třetinách rezignuju na postup v průběžném jištění a klukům slušně oznamuji, že na to m**ám a jdu sólo. Ropák povídá cosi o šestkových mixech, které ve svém poblouznění vidí nad sebou. Tak jako tak je to o dost pohodlnější.

Sláva. Jsem na hřebeni. Hohó! Tamhle vlevo, nojo, ten brdek, to je určitě vrchol! Hodinky mi tutově proměřujou aspoň o půl kilometru, takže to, že jsem teprve ve výšce 3900m, a na vrchol nám chybí teoreticky dalších 200m, mě neznervózňuje.

Stařena mě předchází, a tím mi zachraňuje život. Z jeho sípání totiž zavčasu poznám, že ten brdek není vrchol, ale jenom jeden ze stoosmdesátisedmi předvrcholů, co na tom hřebeni jsou, a tak nedostávám infarkt. Mám pocit, že to vážně trvá nějak moc dlouho, ale nakonec jsme tam. Malá plošinka na vršku, z ní sbíhající tři hřebeny.

Čekáme na Ropáka, který při vstupu na bod nejvyšší prohlašuje cosi o pekle a celoži-votním traumatu. To sluníčko mu dalo zabrat, a to ještě neviděl sestup. Ten vede po sněhovo-skalním hřebeni, kde si užijete slézání míst tak za III a to ještě v kulise, o které se nám ani nezdálo. Nad námi se potkávají dvě bouřky a začíná to být hodně zajímavé.

Pod hřebenem už nás mydlí slušně velké kroupy a blesky krájí mlhu jeden za druhým. Máme 20 minut na to, abychom chytli lanovku. Děláme, co můžeme, ale nedaří se, takže se smiřujeme s nocí v komplexu Jungfraujoch. Nejvhodnějším místem budiž zvoleny pánské hajzlíky, kde se topí. Trochu. Noc na kachličkách ve žďáráku není zrovna top, ale co, když už jsme skoro nespali tři dny, tak nás další noc bez spánku nerozhodí!

Budíme se brzy, dost brzy na to, abychom ještě viděli ranní parádní počasí. Ropák nám podsouvá myšlenku „vyběhnem ještě na Jungfrau“ furt dokola. Vítr z plachet mu berou zástupy, které mezi blesky právě příchozí bouřky sbíhají ze svahů okolních kopců. Tak fajn, jedeme dolů.