Z obýváku do bivaku

Netradiční report z jednoho rychlého výpadu do Tater a pokus o průstup hřebenem na vrchol Končistá – pohledem obou účastníků.

Prequel

O: Všechno špatně. Z pokračování Hry na hřebeni letos nic nebude. Zkraje roku dva termíny rušíme kvůli lavinovce, další, zpunkovaný na začátek února, hatí Jirkova nemoc. No co, aspoň jednou letos do těch Tater jet chci! Vrhám se do kolotoče shánění spolulezce…

Š: Ve středu ráno odevzdám poslední úkol a je po zkouškovém. Jdu do práce a večer ke mně dolítne, že Ondra shání spolulezce na nějakou lumpačinu v Tatrách.  Nejprve se mi nechce, hledám důvody, proč to nejde. Například: musím v pátek ráno na studijní, pořád mi nepřišly nové pohorky a pak taky obavy z bivaku…

Všechno se nakonec vyřešilo, jako vždy. To studijní tak nehořelo, boty za pětikilo od Honyho udělají dobrou službu a ten bivak? Na to si asi budu muset zvyknout.

O: Pecka, Štěpán! Mladá nadějě s láskou ke klasikám, tak to musím vybrat nějakej pěknej hřeben, teda vyjma Ľadových štítů, tam pokračujeme s Jirkou a to mu upřít nemůžu!

Otevírám mapu, koukám do oblasti kolem Gerlachu. Hele, Končistá (2538 m). Severo-jižní hřeben je dlouhej, no moc fotek ho na webu není. Něco ale jo, obvzlášť na tatry.nfo.sk je pěkný popis. Času je ale málo, tak ho moc nečtu, jen okem přelítnu – jasně, dvojko-trojka, to bude dobrý. A vůbec mě neznepokojuje, že nikde nenacházím aspoň jednu fotečku z nějakého zimního lezení na tomhle hřebeni.

Nástup

Š: Ondra přijel ve čtvrtek v noci. Plán byl napohled jednoduchý: přejít hřebenem celý masiv Končisté (hlavní vrchol Končistá 2538 m) ze sedla pod Drúkom na jih. V létě psáno za II-III UIAA. Ondra má v tatranských hřebenech praxi, já se pořád učím. V pátek v 6:00 jsme vyrazili z Brna směr Vyšné Hágy. V 11:00 vyrážíme od auta po žluté značce (nebo spíš jejím severním variantem napříč Liečebným Ústavom) směr Batizovské pleso.

O: Táhnu se jak smrad. Teda aspoň se mi to zdá. Štěpán má ale tempo obdobný jako já, tak si aspoň nepřipadám jako totální geront a mládí mi neutíká. Je zajímavý, že i když se snažím mít výbavu co nejlehčí, stejně ten batoh zase váží tunu. V tomhle ohledu mě ale Štěpán uklidnil citátem jednoho slavného alpinisty:

„Když chcete mít lehký batoh, nestačí mít lehké vybavení. Musíte mít vybavení, co neváží nic.“

Jasný, díky!

Š: Je teplo, okolo 5°C. Jde se mi ztěžka, Ondra mi utíká, můj batoh má 14.5 kg. Sníh se boří, je mokrý. Nad hranicí lesa už se jde o poznání lépe. Zmrzlá vrstva sněhu drží a my kousek před plesem nasazujeme mačky. U plesa pozorujeme huňatého kamzíka, ale tomu asi nevoníme, tak si jde po svých. Po pravé straně Gerlach, před námi Kostolík s Batizovským štítem a po levé straně „naše“ Končistá.

O: No sláva, konečně u plesa. Kamzík je fajný, moc se nebojí, tak chvíli jen tak stojím a prohlížím si ho. On mě taky, skoro se mi zdá, že se usmívá. Taková symbióza.

Š: Hřeben mě překvapí svou délkou, v mých očích úplný severní hřeben Latoku 1. Na mapě to je ze sedla pod Drúkom na vrchol 1,88 km po hřebeni se stoupáním 425 m. Jaká ale bude realita? Dostávám obavy, že to na jeden zátah nepřejdeme a že se dneska ani nedostaneme do sedla. Poobědváme klobásky s tortillou a vydáme se dál dolinou. Kam dojdeme, tam přespíme. Pod žlabem do sedla vytahujeme cepíny, sedáky a helmy, kdyby něco. Sklon je ale poměrně schůdný, ale my už toho máme po dnešku plné zuby.

O: No to je teda štreka! Ten hřeben je fakt dlouhej a těch věžiček na něm… no co, je to za dva-tři, no stress, první pohled neznamená nic, počkáme si na druhej. Hlavně, že dolinou to jde po umrzlé vyfoukané krustě krásně rychle, mačky křupou a je to prima.

Pod sedlem už vidíme, že to nahoru bude pohoda sněhovým žlabem. Bereme cepíny, já obvzlášť s chutí, mám na test nové Petzl Quark! Krásně se drží, jsou lehké, s nastavitelnými opěrkami, takže chválím.

V sedle jsme za stmívání. První pohled na sedélko s hřebenem o šířce 25 cm překvapí, ale zkušenost mi říká, že o pár metrů vedle se ta bivakovací potvora určitě vejde.

Bivak

Š: Do sedla dolézáme už po západu slunce. Je užší, než jsem si myslel, a tak hledáme místo pro stan. Ondra zkušeným okem najde místo a trochu ho lopatama upravíme. Stavění ultralight stanu je spíš na video než na článek. Nicméně se nám povedlo postavit a je čas vaření. Je nám zima, moc se nám nic nechce, jsme unavení. Uvaříme vodu akorát na jídlo a na čaj kašleme (hahaha). Světýlka hotelu Popradské pleso lákavě svítí do tmy.

Noc ve stanu 120x200cm je hodně zajímavá. Co nechcete, aby přes noc zmrzlo, dáváte dovnitř. Dost na tom, že tam mají spát dva lidi. Samozřejmě poté, co se člověk uvelebí do spacáku se mu zachce čurat. Tak rozepnout spacák, vyndat boty, udělat parakotoul a dostat se ze stanu. Při této příležitosti ještě seberu z batohu suché ponožky a připomínajíc krtka se zase hrabu dovnitř. Až zalezu já, je na řadě Ondra.

O: Večerní klasická hitparáda s vařením, soukáním se tam a zpátky… nakonec úspěšná. Nacpali jsme se kaší od Travellunche a dokázali se na střídačku vyčůrat. Je kosa, venku k minus deseti. Lezu teda do svýho úplně novýho péřáku Patizon G800. Po chvíli se musím hodně svlíkat, aby se to teplo dalo vydržet. Tenhle ultralight budu fakt milovat.

Š: Bál jsem se zimy. Ve stanu bylo -6°C, v mém Mountain Equipment Helium 600 ale 30°C. Až nad ránem začalo foukat, a to se stan opíral o moje nohy, tudíž mi na ně byla zima. Místa ve stanu moc nebylo a já se co hodinu budil a převaloval. Prostě zážitek!

Ráno v sedle pod Drůkom

Ráno všechno znova, ale pozpátku. Je krásně, ale fouká 50-60km/h vítr. Zápolím s MSR Windburnerem a zalézám s ním do stanu. Tentokrát zase vaříme vodu jen na pití a jíme, co nám přijde pod ruku. V tom větru to ani moc nechutná. V jeden moment se otočím po větru, abych si dotáhl pohorky, pak se podívám zpět a vidím stan ležící na Ondrovi. OK, čas to sbalit a vyrazit.

O: No tak ráno fučí a kosa je teda slušná. A omlouvám se, jestli jsem o péřovce Vega od Mountain Equipment před týdnem řekl, že je moc teplá, už si to nemyslím. V ní se to dá docela vydržet, ale pohrávám si s myšlenkou, že bych v ní i lezl. Ale ne, je to samozřejmě blbost.

KONČISTÁ: lezení

Š: Lézt začínáme v 9:00. Jdeme na průběžné jištění, často odhrabáváme hromady sněhu ze stupů, protože sníh se boří. Ondra jde první, hledá cestu a já za ním dobíhám. U různých skalních stupňů mlátím cepínem do sněhu před sebou, ale hrot nenachází oporu, tak to často beru „do teplých“. Celkově je ale lezení o dost těžší, než jsem čekal. Že budu v zimě dávat v Tatrách žábu do spáry a držet se za cepín zaseklý na páku, jsem teda nečekal. Ondra dokonce sundával rukavice.

O: No jako že to nebude lehký lezení mi došlo už ráno, když jsem si hřeben prohlídnul ze sedla. Teda aspoň tu část, co byla vidět. Na tý toho za II. zas tak moc nebylo. Od začátku se vcelku leze, trochu hledám a odhaduju správný a nejrychlejší směr. Že si to fakt užujeme mi dochází v jednom koutku, kde potkávám zdrhací skobu a okolo ní radši sázím další tři jištění. Tady by se mi padat nechtělo.

Po pravdě řečeno se furt střídá nějaká plotna se sněhem a s žádnýma stupama nebo chytama. Na HZS měli pravdu, že je to na hřebenech vyfoukaný, veškerý sníh, co tu je, je taková měkká namrzlá krustička a v ní nic moc nedrží.

Asi po dvou hodinách dolézáme do sedélka mezi severní a jižní Malou Končistou. S povděkem cvakám další skobu a v zápětí mi dochází, že ta je tady taky pro případ útěku. Vodorovná pasáž hřebene před náma, to jsou obří bloky bez spár a chytů, posypané sněhem. První co se mi dere na mysl je: „vole, máš rodinu…“

Místo, kde jsme se otáčeli

Ústup

Š: Po dvou a půl hodinách nás zastavuje terén. Před námi je hřeben posypaný obrovskými hladkými kvádry žuly. Žádné chyty, spáry, nic. Koukáme na sebe a zvažujeme možnosti. Nakonec se shodujeme na sestupu žlabem zpět do Batizovské doliny. Tu přichází k duhu rezavá skoba s kroužkem domácí výroby. Pojišťujeme obhozem a jedeme na jednu délku lana dolů. Pod hřebenem už nefouká. Žlabem slezeme jako raci pozpátku až do doliny. Naštěstí už bez slanění.

O: Ještě během slézání koukám, jestli by se nedalo na hřeben vrátit, ale moc to v těhle podmínkách nevidím. Radši hledám bezpečnou cestu dolů, což se díky sněhem spojeným žlabům daří. Dole ještě mírně přemlouvám Štěpána na výběh na Kostolík nebo na posečkání do zítra a zlezení si próby na Gerlach. Ale nakonec se držím zlatého pravidla defenzivní strategie a shodujeme se na ústupu.

Až zpětně zjišťujeme, že tohle bylo nejtěžší místo na hřebeni, které je přímo po něm za IV (v létě) a že se dá obejít po exponované lávce pod hřebenem. A vůbec taky později zjišťujeme, že první přelez tohoto hřebene v zimě si švihl mistr Gálfy a trvalo mu to dva dny. V tomhle světle hodnotíme sestup jako rozumné řešení, samozřejmě s výhledem se na tuhle švandu zase podívat. (Tatry.nfo.sk)

Š: Obědváme a padáme domů. Když dojdeme k autu, cítím se jako by mě někdo zbil. Nohy bolí, rameno z nepohodlného spaní taky. Máme žízeň jak trám, voda není a sníh nám už nechutná. V kiosku u auta dáme po kofole a vyrážíme k nejbližší pumpě natankovat naftu pro Caddynu a minerálku pro nás. Řídím poslední úsek cesty, od hranic dvakrát odbočíš a seš v Brně.

Takové byly letošní první Tatry. Žádné heroické výkony, ale na rozpinkání dobré. Za týden jedu zas, konečně s Barčou! 

PS: Dva dny po návratu mi píše Ondra: „jo, tak to bychom za den fakt nestihli přelézt.“ přikládá odkaz, ve kterém se dočítám, že tento hřeben lezl v zimě Ivan Gálfy dva dny!!

O: Trochu mě štve, že jsem se nehecnul a ten těžký úsek nezkusil. Lézt dál by sice znamenalo jistotu bivaku někde v sedě na hřebeni, ale proto tam taky jezdíme, ne…? Nakonec si ale sčítám plusy a mínusy celého výjezdu a je to jasný: takhle to bylo správně. Měli jsme pěkně, užili si krásný lezení, epický výhledy a díky zavěšenému pytli se sem budeme muset vrátit! Takže mínusy žádný!

Z vybavení

Direct Alpine Alpha Active High Point Master Jacket Petzl Quark Black Diamond Vapor Singing Rock Penta Black Diamond Firstlight Therm-a-Rest NeoAir Xtherm Patizon G800 ME Vega ME Helium 600 Tilak Storm rukavice RAB Beal Gully DMM Dragon Cam CT FlyWeight Alpine

Ondra a Štěpán