8.9.2014 Desafio Lurbel – Aitana – Puig Campana, 85km, D+ 5500m, čas 11:35:39, 21.místo

Kde je ten konec sezony?
Kde je ten konec sezony?

Po doběhnutí Ultra Pirineu jsem si užíval podzimku roku 2014 a neobyčejně jsem se netěšil na ukončení sezony v podobě Desafio Cantabria. Je to lákavá trať, o tom žádná – start u moře, konec v horách. Parádní. Jen se startuje o půlnoci a má 90km. To znamená doběhnutí někdy kolem 12. Jinými slovy místo celého dne v horách je z toho pouze dopoledne a pak už jen  vysedávání u piva. To se mi moc nechtělo a tak když Marcos přišel s nabídkou odložením konce sezony o měsíc a se zájezdem na jih, do Alicante, tak jsem váhal jen chvilku. Poté co řekl, že mě a Zuzku zvou, tak jsem zajásal nad ušetřeným penízem a měnil plány. Místo Desafio Cantabria si střihnu 35km kousek vedle a za 3 týdny pojedeme na jih na Desafio Lurbel – vedoucí přes Puig Campana. Kopec, kde se pořádal závod série světového poháru ve vertikálním kilometru. To mě lákalo. Také hory bez lesů a s výhledem na moře.

Panorama závodu
Panorama závodu

Pak místo 35km závodu byl zánět průdušek, přijela Zuzka, trochu jsme potrénovali – hlavně zásobování jídlem – a jelo se na jih. Tma padá brzy a tak nás při příjezdu do Finestratu přivítal měsíc jasně osvětlující moře a kilometrovou jižní stěnu Puig Campana. Přivítá nás Marcos s Marlen, sebereme si startovní číslo, nakoupíme chemii a šup do haciendy nad útesem. Marcos porazí vepře, Marlen vyndá z mrazáku půlku krávy a my všechno sežereme a řádně zapijeme pivem. Končí sezona a je čas se najíst. Do závodu jdeme s klidnou hlavou, bez ambicí. Holt, palivo se vyčerpalo a už není touha se trýznit, byť hříchů je zásoba na mnoho dalších ultra. Jdeme za výhledy a když to půjde, tak to půjde. Marcos plánuje 16 hodin, já trochu méně a Zuzka se sveze mezi a když jí bude bolet koleno, Marcos ji donese.

Profil
Profil

Ráno je ideální běžecké počasí. Akorát na kraťasy. Já se spolehl na předpověď, že bude hnusně a pršet. Zajásal jsem, protože v povinné výbavě byly ¾ a v těch jsem tedy hodlal běžet. Jako že dvě mouchy… znáte to. A ono ráno bylo 16, hvězdičky a já šel oblečený, jak na Pražskou stovku.

Po prvních 15 km
Po prvních 15 km

Štosování do startovního koridoru bylo mírně chaotické – náhodou vybírali běžce na prohlídku povinné výbavy, kterou však každý pořadatel dělal jinak. Já proběhnul hned, Marcose drželi tak dlouho, až skoro nestihl start. Ten byl v 7 a už nebylo potřeba čelovky.

Cesta vedla nejdříve přes hřeben nejblíže moři – Benidormu. Pod stoupání mi to z kopce šlo, to ano, pod 4 min/km. Dokonce jsem viděl první dva borce a za mnou byla vcelku mezera. Tak takhle se to dělá, jásal jsem. Stačí dělat, že jako nezávodím, že si to jdu užít a ono to běží samo. Už těm řečím rozumím. Sbíhat se ale nedá věčně a tak začal první kopec, takže jsem byl se staženým ocasem uklizen na své místo do pole běžců. Na hřebeni nás ohromil východ slunce z moře, zakrývající mrakodrapy Benidormu zlatavým závojem. Pak se docela dlouho běželo. Vlastně až na 15.km. Nejdříve hřebenem, pak z něj dolů, chvíli po silnici, chvíli skládkou a hezkým singletrekem nahoru dolů až na občerstvení pod Puig Campanu.

Výstup na Puig Campana (Foto: Extreme photo)
Výstup na Puig Campana (Foto: Extreme photo)

Tam jsem dorazil akorát tak, abych se při výstupu mohl trochu osmažit ve svých ¾ kalhotách. Samotný výstup pak ale poukázal i na jejich výhodu. Hory kolem Alicante sice netrpí přehnaným množstvím hlubokých lesů. Dokonce by se snad dalo říct, že trpí jejich nedostatkem. Co by však z těchto hor mohli vyvážet, jsou rostliny libující si v propichování jemné pokožky nahodných procházejících. Musím uznat, že díky vyhýbání se trnům těchto kytiček, mi výstup utekl a sednout si, otočit se a umřít jsem chtěl jen párkrát. Během těchto nejpomalejších třech kilometrů mé kariéry mě předešlo jen pár chlapíků a tak jsem na vrcholu Puig Campana mohl oslavit 15. místo. A to bylo asi tak všechno, co jsem ten den předvedl. Ale výhled tam byl parádní, ale to vlastně taky skoro naposledy.

Výhled z Puig Campana na Benidorm (Foto: Extreme photo)
Výhled z Puig Campana na Benidorm (Foto: Extreme photo)

Technický seběh a další výstup, tentokrát s vracečkou. Tam jsem si prohlédl čelo závodu, pelášející 20minut před mým marným úsilím. Pak se zatáhlo a začalo pochcávat, foukat a rozhodně být všelijak, jen ne jako na dovolené u moře. Vrcholky skalních útesů se začaly ztrácet v mracích. Při dlouhém běhavém seběhu si pichlavé kytičky uvědomily, že ruce chráněné nemám a tak jsem měl na občersvení na 30.km předloktí jako průměrně vyrovnaná emo patnáctka. Naštěstí začínající déšt drobet ředil pot, který tak v čerstvých rankách jen osvěžujícím způsobem probíral z letargie.

Odměna (Foto: Extreme photo)
Odměna (Foto: Extreme photo)

Po krásných výhledech přišly výhledy žádné a také první část výstupu na nejvyšší vrchol Aitana (1560m n.m.). Během toho jsem předběhl nějaké chlapce zase já a na občerstvení na 40. km se odměnil třetinkou banánu a vyrazil dál. Při druhé části výstupu začalo pršet trochu víc. Byl jsem ale dostatečně lenivý  vyndat si bundu a tak jsem pokračoval jen v tričku s tím, že jde jen o přeháňku. Když jsem se půlhodiny prodíral mrakem vzhůru, tak mi došlo, že to přeháňka není. To už jsem byl ale durch a tak vyndavat bundu nemělo smysl.

Hnusně před Aitanou (Foto: Extreme photo)
Hnusně před Aitanou (Foto: Extreme photo)

Aitanu jsem přeskotačil a ocitli jsme se na hřebeni pokrytém vápencovými skalkami. Tam to byla zábava a bylo dobře, že jsme nic neviděli v mracích. Skotačit tam a kochat se výhledy by mohlo být i bolestivé. To, že nás výhledy nerozptylovaly a my se mohli soustředit na trasu přestalo hrát roli ve chvíli, kdy jsme vběhli na širší cestu s jílovitým blátem. Hnědé papuče, které nám zatížily botky jakoby z Hoka dílny vypadly. Levopravá stabilita perfektní. Bohužel i předozadní a tak se pohyb trochu zpomalil.

Hnusně na Aitaně (Foto: Extreme photo)
Hnusně na Aitaně (Foto: Extreme photo)

Po občerstvení, kde si vyvářeli obří paellu jsme se zkutáleli do vesničky Sella. Doslova zkutáleli. Cesta kopírující žluté body značící turistickou cestu vedla přímo dolů a ty žluté body byly namalované na kouscích mokrého vápence mezi trsy promočené trávy. Běžcův zadek však něco snese a tak rychle dolů, pod mraky a k teplému vývaru. Tímto příjemným, hodně technickým úsekem skončila horská část závodu. To jsem bohužel nevěděl a tak jsem přiběhl na občerstvení s úsměvem od ucha k uchu. Bylo mi hezky, zase v horách a na pěkném 12. místě nějakých 25km od cíle. Ještě se do toho opřu, pravím Marcosovi, který na Campaně vzdal a dělá mi společnost.

Hnusně i po Aitaně (Foto: Extreme photo)
Hnusně i po Aitaně (Foto: Extreme photo)

Stáhnnul jsem ho o gely, doplnil pití, vyžahnul caldo a mazal dál. Plnou hlavu ideálů, jak je ještě pokosím. Vyrazil jsem z vesnice přesvědčen, že silnice nás ven jen vyvádí. Dalších 7 km vyvedlo z omylu mě. Silnice, která přešla v dvouproudou horskou cestu pro auta. Celé se to dalo běžet, o což jsem se třeba celé 2,5km snažil. Pak mě to přestalo bavit, morál vyschl a já se kochal. Sem tam popoběhl, ale spíše šel. Sem tam mě někdo předběhl a chvíli ze slušnosti pokecal.

Předstartovní upravenost
Předstartovní upravenost

Cesta to byla sympatická, horská a s krásnými výhledy na lezecký ráj. Všude spousta bydlících aut pro lezce, gutantag turistům a pomalý posun k cíli. Ještě na chvilku mě potěšil krásný seběh a pak se znovu nekonečnou silnicí postupovalo pod poslední kopec. Ten, viditelný z dálky, náladu nepřidával. Zapadající slunce ozařující skály naopak ano. Vrhnnul jsem se do posledního výstupu ultra sezony. A možná snad proto jsem si jej velmi dlouze užíval. Slunce zapadlo, já však měl pořád lenivou a do batohu pro čelovku nesáhl. Jsem přeci zvyklý z Madridu trénovat bez čelovky. Tam, stejně jako tady na jihu, na strom nenarazíš.

Seběhl jsem dolů, kousek před Finestrat. Trochu se ztratil, zvesela se potmě našel a už cupital kopečkem k cíli. Děcka si chtěla plácnout a tak mě donutila jakože běžet. Marcos u cíle taky. Proběhl jsem cílem s úlevou, že už nikam nemusím. Nakonec na docela solidním 21.místě za 11:35. Dva týdny výpadku tréninku si vybraly daň v podobě neschopnosti uběhnout poslední 25km.

Poslední kroky roku 2014 s číslem (Foto: Extreme photo)
Poslední kroky roku 2014 s číslem (Foto: Extreme photo)

Závod to byl krásný. Bohužel zprůměrovaně. Prvních 58km parádních. Místy technické, místy běhatelné, táhlé kopce, prudké kopce, bláto, tráva, skály. Krása. Klidně to mohlo končit v Selle. Organizátoři však měli nějaký problém s vlastníky pozemků a tak trasa vedla zbytečně po cyklostezce. Druhá část mi už tolik nechutnala a možná proto se mi ani moc běžecky nelíbila. Jelikož se jedná o jeden z mála, možná jediný, horský ultra na jihu, bude mít své příznivce. Pokud, ale budete na posezonní dovolené v městě důchodců, Benidormu, rozhodně si jej zaběhněte.

One thought on “Zavírání ultra sezony

  1. Ahoj, klobouk dolů! V okolí Alicante a Benidormu se pohybuju docela často, takže ty kopce znám. Gratuluju! Kdybyste chtěl někdo trénovat v Čechách a hledal kamarády na běh. Doporučuju portál sportcentral.cz.. 🙂

Comments are closed.