Hanibal Winter Camp již po osmé !

Ta poslední půlhodinka před zavřením krámu už se nedala vydržet. Kuchyňka plná pár sbalených a několika ještě stále rozházených batohů, vůně sušeného masa, které už se asi úplně dosušit nestihne, vaření čajů do termosky a nákupy posledních drobností, které jsme všichni nechali zase až na poslední chvíli. Konečně odzvonila sedmá hodina, krám se zavřel a my brněnští vyrazili v záři pouličního osvětlení na nádraží.

Cesta vlakem proběhla naprosto kulturně a civilizovaně. I přesto, že zasyčelo několik prvních piveček, jsme neudělali žádnou ostudu. Poklidně jsme hráli pexeso, povídali si a smáli se Kubovi, který se, jak je jeho nezaměnitelným zvykem, procházel vlakem v rozepnutých goretexových kalhotách (staré Tilak Raptor!:)). A taky trochu Jirkovi, který si koupil sendvič a poté, co už půlku snědl, zjistil, že je kvalitně prorostlý načechranou, šedivou plísní. Že by Roquefort 1450? 😀

Nanaaaaa na na naaaaa!

Zásobování

Pardubice! Konečně. Zatímco někteří běží do nejbližšího obchodu doplnit proviant, jehož množství naši pražští kolegové údajně zoufale podcenili, my vyhlížíme autobus se zbytkem Hanibal teamu, do kterého máme přistoupit a společně se vydat na hory a dál. Bus přijíždí, zásobovací jednotka přibíhá, za vydatného povzbuzování naskakuje a vyrážíme. Vezeme s sebou i vzácnou návštěvu – Christiana z Hillebergu! 🙂 Zatím se rozkoukává a nevěří vlastním očím, jak přátelsky se vítáme!

„To jsem ještě u žádné firmy neviděl, vy jste jako rodina! Neuvěřitelný!“

Sloní karavana na kolech je plna hlučného hovoru, veselého zpěvu, hry na kytaru, kolujících lahví a všelijakých švédských pochutin od Christiana (ten losí salám byl výborný!). Celá jízda byla natolik intenzivní a plná zážitků, že rčení „i cesta může být cíl“, zde opravdu nabývá netušeného rozměru.

Jaro, léto, podzim, prskavky!

Po výstupu nás přivítalo nebe plné hvězd a krajina zasypaná poctivou dávkou sněhu. Měly nás čekat jen pouhé dva kilometry chůze po pěkné cestě vedoucí lesem. Tato informace se brzy ukázala krapet zavádějící, cesta byla delší. To mi ale nevadilo. Chodím rád, batoh jsem neměl zbytečně těžký a za hovoru mi každá cesta rychle ubíhá. Jediné, co mě znervózňovalo byl fakt, že po výstupu z autobusu, kdy se rozebíraly stany, nebyl ten, ve kterém jsem plánoval spát, k nalezení.

Postupně jsem byl odkazován na řadu lidí, kteří by mohli mít nějaké vodítko, ale pokaždé to skončilo u prostého: „Nevím.“ Jako detektiv bych se asi neuživil. Netrápil jsem se tím ale moc – věděl jsem, že i pod širákem by mi bylo dobře. A pokud by se snad jednalo o nějaký nejapný žertík, aspoň jsem ten stan nemusel nést! 🙂 Netrvalo to příliš dlouho a došli jsme na místo. Můj stan Hilleberg Allak se nakonec skutečně našel. Jen mi dodnes není jasné, jak se tam vzal!

Postavili jsme ty krásné Hillebergy, najedli se a zatímco si někteří ještě živě vykládali, já, zjistiv, kolik je hodin, šel jsem raději spát. Zbytek party klábosil (nebo snad klobásil?) venku a Matouš vařil pravou, voňavou Masalu.

Ranní ptáče… stejně musí počkat na zbytek!

Po probuzení se počasí netvářilo tak přívětivě jako předchozí večer. Bylo pod mrakem, lehce sněžilo a ochladilo se. Vstal jsem, nasnídal se, sbalil stan a batoh a byl připraven vyrazit. Když jsem se ale rozhlédl po našem tábořišti, byl jsem zaskočen. Většina stanů ještě neochvějně stála, někteří snídali a po pečlivějším průzkumu jsem zjistil, že jsou i tací, co v podstatě ještě vůbec nevylezli ven!

Trvalo to ještě dobrých čtyřicet minut, než byli všichni tak nějak připraveni odejít. Sotva jsme vyrazili, zjistil jsem, že obléct si dvoje ponožky (protože při tom čekání mi začala být opravdu zima!) nebyl až tak dobrý nápad. Jedna z nich se mi totiž v botě nepříjemně skrčila a já cítil, jak se mi postupně začínají odkrvovat a promrzat prsty na nohou. Lenost ale zvítězila nad nepohodlím a já tedy doufal, že se mi ponožka nějak spraví sama od sebe. Netrvalo to víc než pár hodin a stalo se.

Z toho pošmourného rána se nakonec vyklubal moc krásný den. Celý jsme ho prošlapali, kolem oběda stylově obsadili opuštěný řopík (bunkr) u cesty a vařili cestovní stravu. Štěstí, že „po O“ byla trasa převážně z kopce. 🙂 Pochod ledovou plání, kdy každému co dvě minuty zapadla noha do sněhu až po půlku stehna se vyplatil – našli jsme báječné místo pro rozbití kempu. Využili jsme zbytků světla a Christian z Hillebergu nám ukázal, jak se ty jejich stany vlastně staví a kolik vychytávek na první pohled jednoduchá konstrukce skrývá.

Ve skupince jsme ušlapávali sníh a pomocí trekových hůlek vztyčili Altai. Nakonec přišel na řadu i obrovský Atlas. Cvrček s Honzou sněhový vnitřek vykopali do tvaru přepychového party stanu s lavičkami a stolem pro společné vaření. Christian poté říkal, že se na expedicích dají kombinovat, napojovat a představa čtyř Atlasů za sebou… To musí být něco!

Oheň! Oheň! Hřeje ruce, pálí peří…

Z malého ohýnku se nakonec vyklubal pořádný táborák, který se za zvuku kytary, hlasitého zpěvu a hlaholu začal pomalu propadat do díry rozpouštějícího se sněhu. Bylo to krásné. Magické, spojující a hřejivé. Přítomnost tolika lidí, naladěných na jednu vlnu… Vlastně ani nevím, kdy jsem šel spát. Ale myslím, že mě nakonec nezlomily ani tak durch boty, jako vyzpívané hlasivky. Ostatní to odnesli hůř. Protože kromě pár zkušených jedinců ve Ventile, pobíhala kolem ohně velká spousta barevných Pertex, Gore-Tex, Bloc-Vent a péřových bund… A tak jsou teď záplatovaní jako berušky 🙂

Neděle začala společenským ochutnáváním oblíbených snídaňových menu jednotlivých účastníků. Ke koštu byla klasika: od salámu přes paštiku a smažená vajíčka ke kaším a sušeným baby fíkům.  Při balení batohů postupně někteří zjišťovali, co za neplánovanou zátěž předešlý den vlastně nesli. Ten našel v batohu „brněnskou cihlu“, jiný zase mosazný hmoždíř, který s Hanibalem jezdí coby „černý petr“ už od nepaměti. Prý už byl na Dachsteinu i v Tatrách… Zkrátka aby těch rčení nebylo málo: „Chůze se zátěží zvyšuje tělesnou kondici“ a „když má člověk kamarády, už nepotřebuje nepřátele“.

Oteplilo se, a tak bylo k vidění postupné svlékání účastníků. K neštěstí mnoha byla velká část cesty pokryta ledem, což znamenalo množství spektakulárních žuchnutí na zadek, k velkému pobavení všech přihlížejících. I mně se takový akrobatický kousek povedl a domnívám se, že hezčí tečku za prožitým víkendem, než ukázkově se rozlévající modřinu na zadní části těla, bych hledal jen těžko.

-Honza